logo Tyfloservis - návrat na úvodní stranu

Odešel rytíř nevidomých

PhDr. Josef Cerha
11. 1. 1956 – 9. 11. 2020

PhDr. Josef Cerha byl služebník nevidomých lidí. Svou vizi pomáhat nevidomým, zmírnit následky zrakového hendikepu v úskalích běžného, každodenního života naplňoval systematickou, skromnou prací. I v době, kdy byl již ředitelem OPS Tyfloservis téměř 20 let, stále říkával: „Jsem jenom úředník“. Při množství úkolů a nároků, které taková pozice přináší, dokázal vždy vybrat to podstatné. To z něj dělalo dobrého šéfa. Jeho mimořádná schopnost vést lidi udělala z Tyfloservisu službu, jakou dnes je.

Celostátní systém rehabilitace dospělých nevidomých a slabozrakých Tyfloservis, který před 30 lety vybudoval, fungoval od roku 1991 při občanském sdružení Česká unie nevidomých a slabozrakých (ČUNS), dále od roku 1996 při občanském sdružení Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR (SONS ČR) a od roku 2001 dosud funguje jako samostatná obecně prospěšná společnost Tyfloservis se SONS ČR jakožto svým zakladatelem.

Josef Cerha nebyl ale zdaleka jen manažer a úředník, měl obrovský přesah, kulturní a všeobecný rozhled do míry, která není běžná. I v tom spočívalo jeho kouzlo a schopnost přirozeně udržovat vztahy s množstvím příznivců Tyfloservisu, bez kterých by služba neměla potřebnou širší podporu. Pro zakladatele a ředitele projektu Tyfloservis byla stěžejní vysoká odbornost, jak říkával špičkovost služby. Kvalitativní zvyšování úrovně služeb Tyfloservisu bylo jedním z jeho cílů, vychovával metodické pracovníky pro jednotlivé obory rehabilitace, kteří vedou další zaměstnance a svou zkušenost předávají. Vytvořil nebo se podílel na tvorbě mnoha metodických materiálů a publikací. Spolupráce s vysokými školami z oboru byla samozřejmostí.

Klíčovým bylo jeho propojení se spolkem nevidomých a slabozrakých, tedy „Sjednocenou organizací“. Udržoval vztahy s ostatními členy na osobní, lidské rovině, ale byl také respektovaným členem Republikové rady SONS. Bral jako samozřejmé, že propojení služeb Tyfloservisu s organizací sdružující nevidomé a slabozraké je vzájemnou oporou a vyjádřením smyslu existence obou organizací.

Byl psycholog nejen svým vzděláním, byl znalec lidských povah a duší. Do člověka viděl. Měl intuici poznat, co v kom je, a tato jeho schopnost byla skutečnou podstatou úspěchu vybudování fungující služby nevidomým. Věděl, do jakých lidí může vložit důvěru, jak je vést, aby sami měli radost z toho, že dosahují vysoké odbornosti a loajality se svou organizací. Věděl, že pracovník má být především empatický a přitom současně vyrovnaný, aby dokázal prospět člověku s těžkým zrakovým hendikepem. Vedl svou organizaci pevně, ale s laskavostí. Pro mnoho pracovníků Tyfloservisu to byl přítel, se kterým bylo možné se poradit i o osobních věcech. Jeho lidský rozměr byl obrovský, dokázal v lidech vzbudit touhu být ve své práci – službě dobrý, co nejlepší.

Pro vystižení jeho lidských kvalit citujme některé reakce pracovníků Tyfloservisu v odezvě na smutnou zprávu o jeho odchodu: „Pepa byl vzácný a ovlivnil svou povahou, cítěním, noblesou mnoho životů, myslím i kolegů, aby se sami takto dokázali na svět dívat.“ „Jeho melodický a uklidňující hlas budu neustále slyšet.“ „Obdivovala jsem ho pro jeho skromnost, pracovitost a férovost.“ „Myslím, že si nikdo z nás "starých mazáků" nedokáže představit, jaké to bylo řídit takové zařízení a přitom nemít zrakovou kontrolu. Klobouk dolů.“ „Zároveň cítím jako ohromný dar a čest být součástí „tyfloservisí rodiny“, rodiny, kterou založil a jejíž hlavou byl náš Pepa, skromný, hodný, empatický, noblesní, báječný ČLOVĚK. Chovala jsem k němu obrovskou úctu a respekt od prvních okamžiků našeho seznámení.“ „Byl to úžasný člověk, kolega i ředitel.“ „Vždy mě udivoval svým nadhledem, znalostmi z mnoha oblastí, ale především svou lidskostí.“ „S Pepou jsme se často bavili o přírodě, vesnici, našem mlýně nebo třeba o andulkách.“ „Vděčím svému osudu, že jsem měla tu čest se s Pepou setkat a tak dlouho pro něho pracovat.“

PhDr. Josef Cerha získal za své zásluhy v oboru několik ocenění. Za všechny jmenujme Cenu veřejnosti Výboru dobré vůle – nadace Olgy Havlové, která mu byla na základě veřejného hlasování udělena v roce 2019.

Pojďme se na Pepu Cerhu ještě podívat slovy jeho celoživotního kamaráda Mirka Michálka, člověka, který působil navzdory své těžké zrakové vadě také v oblasti pomoci nevidomým a který Pepu velmi dobře znal: „… Pepa mimoděk ukázal hned dvě dobré charakteristiky schopného a úspěšného šéfa, které stojí za připomenutí. Jednak neformální autoritu v pracovním týmu a jednak smysl pro detaily a souvislosti. Myslel na ně, nebo je spíš bezprostředně a téměř podvědomě vnímal. Četl jsem, že průměrný člověk si s prožívanou epizodou uvědomuje tak dvě až čtyři souvislosti a člověk s nějakými rysy geniality obvykle šest a více. Pepu tato nenápadná a nepojmenovaná nadprůměrnost, možná až sociální výjimečnost, vynesla až na vrchol pyramidy služeb pro nevidomé tím, že založil a po celou dobu vedl jednu z nejdůležitějších organizací poskytující základní sociální služby nevidomým a slabozrakým. Dostal za to Cenu ministra zdravotnictví.

Aby byl obraz Pepy co nejúplnější, vracím se o desítky let zpátky na Gymnázium pro mládež s vadami zraku do roku 1971, kdy nastupovaly dvě třídy v jednom ročníku, tedy velká skupina studentů. Pepa přišel z malého města, a tak byl stejně jako všichni ostatní „nepolíbený“ rockovou hudbou a literaturou, ale obojí ho chytlo a do obojího brzy pronikl. Chodili jsme na rockové koncerty a na Tyátry písničkářů s Mertou, Hutkou a Třešňákem, kde Mirek Kovářík recitoval Holana, Blatného a Hraběte. Vladimír Merta po čtyřiceti letech Pepovi přišel zahrát na jeho šedesátiny a mně Pepa k mým šedesátinám dal nahrávku Noci s Hamletem čtené samotným Vladimírem Holanem. Pepa na gymnáziu rychle získal přirozené dominantní postavení, aniž by o to jakkoliv usiloval, žádné předvádění se, žádné siláctví nebo slovní zesměšňování méně asertivních. Prostě klídek a humor. A to mu zůstalo na celý život.

Podobně jako mnozí posluchači zvukového měsíčníku Naše šance jsem slyšel Pepovo vyprávění o začátcích Tyfloservisu, jak toto „své třetí dítě“ stěhoval z jednoho pronajatého suterénu do druhého, až ho pod křídla vzala Česká unie nevidomých.

Jinou součást jeho osobnosti jsem poznal při hromadných jednáních magistrátních úředníků s plným sálem víceméně nespokojených ředitelů organizací. V diskuzi přišla řada na Pepu, počkal, až se sál ztišil, a pak do mikrofonu promluvil svým klidným hlasem. Zklidnil atmosféru, aniž by ustoupil z požadavků neziskovek. A v rozhovoru na Radiožurnálu zase naopak řekl to, co by mnozí neměli odvahu vyjádřit. Totiž pocit z každoročních tahanic o finance potřebné k práci pro postižené lidi: „Víte, je to hodně ponižující…“

V polovině nultých let jsme se náhodou potkali jako účastníci dlouhodobého kurzu personální práce. Bylo nás tam asi dvacet ředitelů a různých manažerů, ale Pepa byl jednou z několika autorit, na kterou se obracel lektor a účastníci. Byl zvyklý ze sebe dávat, nejen brát od jiných. Podobně ze sebe vydával asi o sedm let později na besedě o rodičovství nevidomých v Okamžiku. Byl tam jenom jako účastník, ale někdo se ho zeptal, jak se jeho děti vyrovnávaly s tím, že mají slepého tátu. Pepa se klidně a bez rozpaků rozpovídal, jak se jako otec angažoval, aby překonal dětské nejistoty a aby pěstoval lásku svých dětí. Bylo vidět, že téma slepoty má prozkoumané ze všech stran a je ochoten o něm otevřeně mluvit. Škoda, že svou sumu vědomostí nevložil do knihy. Studenti speciální pedagogiky, sociální práce a psychologie by to jenom hltali. Myslím, že by pomyslnou svíčku za Pepu v sobě měli zažehnout všichni, kterým Tyfloservis alespoň trochu uvolnil pouta, která jim nasadila slepota.“

PhDr. Josef Cerha byl prakticky nevidomý. V nedožitých 65 letech podlehl COVID 19. O šest dnů dříve, 3. 11. zemřel na tutéž nemoc jeho jediný bratr Robert Cerha, oba dlouholetí členové SONS ČR.


Copyright © Tyfloservis, o.p.s. 2005-20
Přepnutí grafické a textové verze | Prohlášení o přístupnosti