Jak správně pomoci nevidomému

Projekt: Správná komunikace s lidmi s těžkým postižením zraku

Cílem projektu bylo vytvořit sérií krátkých videí zaměřených na správnou pomoc a komunikaci s lidmi s těžkým postižením zraku, na vyvracení obecně sdílených předsudků o nevidomých a slabozrakých a na bližší seznámení s životem lidí se zrakovou vadou.
Záměrem je rozptýlit obavy, které mohou bránit veřejnosti v pomoci lidem s těžkým postižením zraku, ukázat veřejnosti příklady správné pomoci a umožnit jim nahlédnout do života lidí nevidomých a slabozrakých.
Videa se zaměřují na základní situace, kdy lidé s těžkým postižením mohou potřebovat pomoc svého okolí (např. přecházení silnice, pomoc v dopravním prostředku, pomoc při ztrátě orientace), dále na seznámení veřejnosti se základními informacemi o životě nevidomých (co je to bílá hůl, co je to Braillovo bodové písmo) a vyvrácení některých mýtů o nich (jako např. to, že nevidomí mají automaticky lepší ostatní smysly).

Projekt byl realizován díky podpoře Ministerstva zdravotnictví ČR a Lions Clubu Karlovy Vary. 

Videa jsou ke zhlédnutí na Youtube Tyfloservisu.  

Jak správně pomoci nevidomému

Při přecházení ulice

Zlaté pravidlo zní –  Zeptat se nevidomého vždy předem, přeje-li si Vaši pomoc.

Tak ukážete, že respektujete jeho osobní svobodu. Kromě toho má toto pravidlo praktický důvod.
Pro ilustraci jeden příklad.
Když čekám na kraji chodníku na tramvaj nebo na autobus, stává se mi často, že jsem uchopen za paži a tažen na druhou stranu ulice, aniž bych vůbec slyšel hlas neznámého „úslužného“ člověka. Pokud vlečený, zmítající se nevidomý začne vysvětlovat, že nechce přecházet, ale že jednoduše čeká na tramvaj, může být neznámý „úslužný“ člověk natolik popleten, že, breptaje neurčité omluvy, nechá nevidomého uprostřed ulice. Jemu pak nezbývá, než se zdravou kůží znovu nalézt chodník. Proto se spíše zeptejte: „Mohu vám pomoci při přecházení?“ Bude-li odpověď kladná, nabídněte paži a řekněte: „Prosím, přidržte se mě nad loktem“, a přejděte společně…

Upozorněte, když je třeba vstoupit na chodník, nebo z něj sestoupit.

V dopravním prostředku

Při nastupování do tramvaje, autobusu nebo vlaku a při vystupování z nich se pomáhá zrakově postiženým nejčastěji. Ledaže by byli v návalu vidícími „slepými“ zcela jednoduše postrkováni, což se naštěstí stává málokdy.
Nabízená pomoc je často vnucována a poskytována tolika dobrovolníky najednou, že nevidomý je spíše vtažen do dopravního prostředku, místo aby měl možnost nastoupit normálně sám. Při vystupování je to naopak: nevidomý bývá pevně držen zepředu i ze zadu a sotva se může pohybovat.
Při všech dobrých úmyslech je to často přehnané. Nevidomý, který chodí samostatně, ví, jak cestovat tramvají, vlakem nebo autobusem. Postačí, když nevidomého dovedete ke dveřím vozu a ukážete mu držadla tak, že na ně položíte jeho volnou ruku. Pokud jde o nohy, má vlastní, může přece nastupovat sám, aniž by byl postrkován jako balík.
Pro vystupování mu ukážete stejným způsobem držadlo. S ostatním si již poradí.
Pokud nastupujete nebo vystupujete společně, průvodce jde vždy první, ukáže držadlo nebo podá ruku. Rovněž je možné říci, je-li schůdek vysoký nebo nízký.
V případě osobního automobilu veďte zrakově postiženého do prostoru mezi vůz a otevřené dveře a položte jeho ruku na horní hranu dveří. Druhou rukou sám pozná výšku vozu a umístění sedadla. Jasně se domluvte, kdo zavře. To je veškerá pomoc, kterou máte poskytnout.

Jak vést nevidomého?

Stává se, že s nevidomým jedete v tramvaji nebo v autobuse a vystupujete na stejné zastávce. Můžete také potkat nevidomého, který se pohybuje pomalu kvůli provozu, četným překážkám na chodníku nebo jednoduše proto, že nezná prostředí.
Neváhejte nikdy nabídnout pomoc, tím přirozeně nechci říci, že ji máte vnutit. Pozdravte dotyčného a pak řekněte například: „Jdu na nádraží. Chcete jít kousek cesty se mnou?“ Přisvědčí-li, nabídněte mu rámě a pokračujte spolu. Je-li vaše milá nabídka odmítnuta, nebuďte roztrpčeni. Někteří nevidomí dávají přednost vlastní samostatnosti před nabízenou pomocí.
Neříkám, že mají pravdu, ale v každém případě je to jejich právo. Většinou bude Váš návrh přijat s radostí. Vy sami nabídněte rámě. Netahejte nikdy nevidomého za ruku ani ho nestrkejte před sebou. Tím u něj vzniká pocit nejistoty, a navíc je takový způsob pohybu obtížný.
Jestliže jdete s nevidomým, který je zavěšen do Vaší paže, není nutné říkat: „Nyní zahneme vlevo nebo vpravo“. Zrakově postižený vycítí tento pohyb a následuje Vás automaticky.
Při procházení dveřmi nebo úzkým průchodem jde průvodce vždy první. Paži, za kterou se Vás nevidomý drží, natáhněte dozadu tak, aby mohl kráčet částečně nebo zcela za Vámi.

Na schodech

Jestliže přijdete ke schodišti, řeknete jednoduše: „Pozor, schody nahoru (dolů)“ a vykročíte. Můžete se také zeptat nevidomého, chce-li se zároveň druhou rukou držet zábradlí. Pokud ano, řekněte: „Zábradlí je po vaší pravici (levici)“ nebo položte jeho volnou ruku přímo na ně.
Opravdu není nutné předem hlásit počet schodů. Ve spěchu se člověk často splete. Jde-li nevidomý sám, ucítí konec schodiště holí. Pokud jdete s ním, neztrácejte čas počítáním, ale oznamte jednoduše poslední schod.
Jestliže je možno volit mezi pevným a pohyblivým schodištěm, nechte rozhodnutí na nevidomém. Na eskalátory však nevidomého určitě včas upozorněte.

Jak ukázat místo k sezení?

Podle poměrně rozšířeného názoru – i když poněkud bludného – je za všech okolností vhodné najít nevidomému co nejrychleji místo k sezení.
V tramvaji, ve vlaku a v autobusu je to samozřejmé, protože v případě prudšího brždění nebo nárazu neumí dost rychle nalézt náležitou oporu. U starších nevidomých je to stejně vhodné, jako u všech starších osob.
Také zde uplatněte zlaté pravidlo: Ukažte nevidomému sedadlo, ale ponechte na něm bez naléhání, zda si chce sednout nebo ne.
Celkem jednoduchá věc jako ukázat místo, se někdy stává komplikovanou operací, když se do toho vloží jedna, dvě, i více osob. Nevidomý je otáčen, přemisťován, postrkován, držen … a konečně usazen.
A přece je to snadné. Položte ruku nevidomého na opěradlo: „Zde je židle, toto je opěradlo“, on sám okamžitě zjistí její polohu a posadí se bez nesnází. Nebo položte jeho ruku na okraj křesla a řekněte: „Křeslo je po vaší pravici“. Nevidomý pak snadno určí jeho polohu.

Když odcházím

Už se vám možná stalo, že jste mluvili na někoho, kdo během Vaší řeči opustil místnost, aniž byste si toho všimli. Bezpochyby jste se tomu zasmáli nebo jste byli popuzeni svou nepozorností. Jinak takovou situaci prožívá nevidomý. Na rušné ulici, v místnosti, kde se mluví a hraje rádio, v hlučící kavárně, ve společnosti, atd. často nepozná, zda je člověk, k němuž hovoří, ještě přítomen. Stává se proto, že nevidomý hovoří k prázdné židli. Nakonec to pochopí, ale není to příjemný pocit.
Oznamte mu tedy vždy, že odcházíte a také, že jste se vrátil. Pokud to neuděláte, nevidomý nemusí Váš odchod (příchod) zaregistrovat. Může tak snadno vzniknout společensky trapná situace.
Nevidomý očekává signál, který může vnímat. Úsměv sám o sobě, jakkoliv milý, či kývnutí hlavou nejsou k ničemu.

Během nakupování

Pokud pomáháte zrakově postiženému při vstupu do obchodu, doveďte ho k prodavači, který se mu může věnovat. Případně ho sami doprovoďte do oddělení s příslušným zbožím. Někdy si nevidomý přímo zakoupí předem vybranou věc. Jindy si potřebuje z nabídky vybrat. Chce nejprve vidět, co mají, dávejte mu proto do ruky různé vzorky zboží, aby si mohl udělat představu o tvaru, materiálu, velikosti a kvalitě.
Popište mu barvu, vzor, atd. … Můžete sdělit i svůj názor: „Pokud mohu za sebe říci, tato barva vám nesluší.“
Jestliže při placení nevidomý neříká, jakými penězi platí, podotkněte sami: „Dáváte 500 Kč“. Sníží se tak riziko trapného nedorozumění. Nevidomý zpravidla ví, čím platí, ale omyl je vždy možný. Při placení je vhodné dávat peníze do jeho ruky, tím mu usnadníte jejich ukládání.

Na toaletě

Ano, správně čtete, i zrakově postižení používají toaletu. Pokud jste trochu v rozpacích (i když vlastně není proč), žádá-li Vás nevidomý o pomoc při hledání toalety, pomyslete, že je pro něho mnohem těžší takovou prosbu vyslovit.
Jste-li stejného pohlaví jako nevidomý, můžete přirozeně vejít na WC společně. Nevidomému sdělte, o jaký typ zařízení se jedná (pisoár, kabina). Pokud si zvolil pisoár, upřesněte, o jaký typ jde (mušle, box, žlábek …). Před použitím kabiny zkontrolujte čistotu WC, ukažte, kde je papír a splachovací zařízení.
Nevidomý rovněž uvítá, když mu pomůžete nalézt umyvadlo, mýdlo, ručník nebo osušovač. Je-li to třeba, neváhejte mu říci: „Ručník je velmi špinavý, uděláte lépe, použijete-li svého kapesníku.“
Jednejte taktně, jak byste si přáli, aby se jednalo s Vámi. Vzdalte se několik kroků od pisoáru. Řeknete si, že to je samozřejmé – ano, ale ne vždy se to tak dělá. Pokud jste různého pohlaví, požádejte o pomoc personál či jiného zákazníka (ci). Jestliže nejsou na blízku, pomozte sami rychle a přirozeně i na WC pro opačné pohlaví.

Buďte ohleduplní

Pokud si nevidomí chtějí udržet svou samostatnost, je jedním ze základních pravidel: každá věc má mít přesné místo, kde ji lze nalézt.
Společně užívané předměty vracejte na původní místo. Pokud si nejste jisti, zeptejte se nevidomého, nebo ho nechte, aby věc sám uložil.
To je nanejvýš důležité zvláště pro ty zrakově postižené, kteří bydlí, cestují nebo pracují převážně sami.
Dveře místnosti by měli být buď zavřené, nebo zcela otevřené. Dveře skříní a zásuvky mají být vždy zavřené. Pootevřené dveře se mohou stát nečekanou, bolestivou a velmi nebezpečnou překážkou.
Nenechte nikde povalovat hračky, kbelíky, kartáče, nádoby na odpadky … v místech kudy nevidomý pravidelně prochází.
Přesnost má veliký význam při schůzkách, návštěvách aj. Minuty se zdají nekonečné, je-li nevidomý nucen nečinně čekat. Vzniká tak napětí a zbytečná nervozita.