Autor: Linda Albrechtová
Tento text byl převzat z blogu BLINDička aneb život prakticky nevidomé ženy.
Strach či opatrnost
Velmi často se setkávám s tím, že i dospělí zrakově postižení mají nedostatky v sebeobsluze. A to z toho důvodu, že rodiče měli o svého potomka takový strach, že raději činili vše za něj, aniž by nechali si jej zkusit rutinní věci každého dne. Měli obavy z toho, že si jejich dítě ublíží, a tak veškerou práci dělali za něj. Čím je člověk starší, tak je pro něj učení nových věcí složitější a náročnější zvlášť, když se s ničím z toho dosud nesetkal.
Když byl člověk zvyklý převážnou část života na to, že měl plný servis, který z nějakého důvodu najednou není, je pak složité se umět o sebe postarat samostatně. Cesta k osamostatnění pak trvá dlouho. Velmi často je třeba na to vyhledat instruktora v sociálních službách, který vás toto naučí. Rodiče si velmi často myslí, jak pěkně svému potomkovi pomohou, ale opak je pravdou. Přehnaná péče je, podle mého názoru, spíše kontraproduktivní. Velmi často pak i rodiče odrazují své děti od toho, aby něco zkoušeli s tím, že když nevidí, tak to pro ně není vhodné. Tak se člověk, který má zrakový hendikep nemůže nic naučit ani vyzkoušet. Pokud toto chování vídá i širší rodina, pak i babičky a další příbuzní k hendikepovanému přistupují obdobně.
Udělám to rychleji
Argument, který jsem slýchala i já velmi často je, že činnost, kterou jsem si chtěla zkusit, udělá „zdravý“ člověk rychleji, že mně to dlouho trvá. Tohle se týkalo hlavně činností v kuchyni. Je pravda, že mi to trvalo dlouho, ještě to nebylo příliš vzhledné, a samozřejmě jsem měla kolem sebe více nepořádku, než by měla máma. Je pochopitelné, že to trvá dlouho, jelikož činnosti bez kontroly zraku vyžadují vždy větší časovou dotaci. Rozhodně nemám kostičky mrkve jednu jako druhou, když to dělám poslepu a že mám kolem sebe více vody a odkrájeného odpadu je snad taky logické.
Práce se zrakově postiženým vyžaduje více času, soustředění, a také zvolení či vymyšlení metod, které mu budou vyhovovat, když dané činnosti dělá bez zrakové kontroly. Rozumím tomu, že za dobu, co si budu zkoušet oloupat mrkev, že moje máma má již hotovou celou polévku a zadělané knedlíky. Jenže o tom to přece není.
Rodiče by se měli snažit pomoci v sebeobsluze svých dětí, které se jednou budou snažit mít vlastní život a domácnost. Když se základní věci naučí spolu s rodiči, pak nebudou muset tak horlivě hledat odbornou pomoc, i když i ta je potřeba, i když si myslíte, že zvládáte vše.
Společně nové metody a postupy
Jistě je moc fajn, když rodič tráví čas spolu se svým dítětem a učí se nové věci. Mohou tedy přesunout toto učení např. do kuchyně, kde budou spolu zkoušet nové činnosti. Vymýšlet, jak by se daly dělat, aby vyhovovaly i tomu, kdo špatně vidí nebo nevidí vůbec. Jako každá věc, když se učí, tak trvá delší dobu, ale pravidelnou činností se zdokonaluje. Jistě maminka ocení, když její potomek posléze bude umět umýt nádobí, oškrábat brambory, utřít prach či vyluxovat. Je třeba dát dítěti důvěru a víru v to, že to zvládne, i když na to nevidí. A podporovat jej v těchto činnostech.
Já osobně se dění v kuchyni musela naučit sama, když jsem se osamostatnila. Věděla jsem sice, jak se věci dělají teoreticky ale na to, abych si je zkusila, nebyl u našich stále čas. Tak jsem posléze experimentovala sama. Jenže nejsou všichni takoví a nechtějí sami něco zkoušet. Ať kvůli tomu, že se bojí, že se poraní či něco zničí, ale např. i kvůli tomu, že vůbec nevědí, jak by měli začít či jak co funguje.
Rezignace
Často se pak stává, že zrakově postižení rezignují na to, aby se pokusili naučit se nové postupy, které by jim pomohly k soběstačnosti a samostatnosti. Slýchávali totiž, že to či ono nesmí, že je to nebezpečné, že se poraní aj. Dle mě je více nebezpečné pečovat o ně jako o křehké květinky, které smí jen sedět a nic nedělat. Tato až přehnaná péče v důsledku bude pro ně více nebezpečná, než když zkusí krájet brambory a třeba se říznou. Což se ale přece stává i vidícím. Šrám na prstu se zahojí, ale šrám na duši z toho, že dostanu pocit, že jsem k ničemu, nic nezvládnu, se nezahojí nikdy.
Uvědomění
Věřím, že mnoho rodičů si toto vůbec neuvědomuje a věří, že dělají jen to nejlepší pro své děti, které mají život ztížen zrakovým postižením. Já však věřím, že dát pocítit to, že i zrakově postižený je členem rodiny, který se podílí na jejím chodu. Že může také pomoci, že není pouze ten, o koho se musí všichni starat, je osvobozující.
Neříkám, že je vše snadné a jde to hned a samo. Každá činnost se musí učit, zjišťovat, jak se bude provádět nejlépe, co k tomu budu potřebovat za pomůcky aj. Ale takto funguje i u těch, co nemají hendikep, vše nové se musí člověk naučit bez ohledu na to, zda je nějak znevýhodněn. Často si myslím, že když na nějakou činnost nevidím, že se mi to bude těžko zvládat. Ale o to pak mám větší radost, když se mi to podaří. Hned se člověk posune zase o krok dál v překonávání svých mantinelů.
Proto bych asi doporučila zlatou střední cestu. Nenechala bych zrakově postiženého na pospas osudu, ať si se vším poradí sám. Ale pomáhala bych mu na jeho cestě. Tím, že budete společně zkoušet nové věci, tak vzájemně obohatíte sami sebe. Kolikrát se mi stalo, že mi vidící kamarádka řekla, že můj postup se jí líbí více, že to je efektivnější, ale že jí by to nenapadlo. Tak určitě, ona má postupy pro oči, já pro ruce. Takže vzájemná spolupráce dítěte a rodiče bude obohacující pro oba. Tato spolupráce pak může být inspirující a motivující i pro další rodiny s hendikepovanými dětmi.